Za závojem

O maminkách, které to ZATÍM jinak neumí.......
Často jezdím vlakem a moc ráda se rozhlížím po okolní krajině, je to pro mě relax.
Dnes to ale bylo jinak. Už v čekárně na nádraží jsem nemohla přehlédnout a hlavně přeslechnout mladou maminku s holčičkou školkového věku. Slečně už se asi zdálo, že čekají dlouho a neustále se maminky ptala, kdy už ten vlak pojede a na spoustu dalších věcí. Její maminka koukala do mobilního telefonu a holčičku neustále okřikovala: "Už jsem ti to říkala stokrát. Neotravuj mě furt. Jsi strašně zlobivá a neposlušná. Od rána do večera s Tebou mám jenom trápení. Vysmrkej se pořádně. Běž ten kapesník vyhodit do koše. Copak ho nevidíš? Je přece tam." Vlak nakonec přijel a obě nasedly do stejného vagónu a okřikování pokračovalo: "Okamžitě si nasaď tu roušku a dělej. Proč mě neposloucháš? Ne, nesmíš si ji sundat, pan průvodčí Tě vyhodí z vlaku a půjdeš pěšky. Mami, ale já nemůžu dýchat, nechci ji mít. To mě nezajímá, neotravuj mě pořád." A tak to bylo celou asi 15 minutovou cestu, nakonec holčička dostala i na zadek, protože tu roušku hodila na zem.

Proč to píšu? Zaujalo mě, že je možné se na podobnou situaci podívat z mnoha úhlů.
Můžete si například pomyslet:
"Ta matka je strašná, podrážděná a hysterická. Chová se k vlastnímu dítěti hrozně."
"Chudina matka, má tak zlobivou holku, to musí být ubíjející."
"To dítě je nevychované a neumí poslouchat. Co řekne rodič, to prostě platí a basta."
"Chudák holčička, mít takovou matku musí být peklo."
"Tak to je teda dvojka, znepříjemňují tu cestu všem ostatním. Je to obtěžující."
Můžeme se však podívat i ZA mámu s dítětem a tam třeba zjistíme, že:
Žena, kterou vidíme v roli matky je ve své podstatě emočně stejně zralá jako její vlastní dítě, a proto s ním neustále bojuje a přetahuje se. Dcerka ji nerespektuje, nevnímá v ní oporu a jistotu. Máma v jejím nazírání na svět jaksi "lítá v emocích" nahoru a dolů. Je to vlastně další dítě, se kterým se hádá "o hračku".
Anebo také, že tato maminka pravděpodobně v dětství sama nezažila dostatek lásky a péče od milující osoby. Možná musela rychleji dospět a nikdo jí "neukázal správný postup". Její pohled na život se potom podobá pohledu skrz hustý závoj, vše je zamlžené a tak smutné.
Pokud v dětství nezažijeme podporu a lásku svých rodičů nebo jiné laskavé osoby, nemáme ji v sobě často ani v dospělosti. Nevíme si rady s emocemi jiných lidí. Jejich požadavky nás rozčilují nebo znervózňují, a tak se točíme v bezvýchodném kolečku.
Když se uleví mámě, uleví se i dítěti. A jak na to?
Pomůže začít s osobním rozvojem. Na začátku, když sami nevíme, nechejme si poradit. V dnešní době je velká spousta možností, jak "si v sobě uklidit". Můžeme začít přečtením knihy s odpovídajícím tématem nebo mrknout na seberozvojová videa na youtube. Dobrá volba je také najít si člověka - průvodce, který nás dokáže nasměrovat na naší Cestě k Sobě. A když to sami se sebou vydržíme a neutečeme, uleví se nám i našemu okolí. A to určitě stojí za to.
Mějte krásný den ve smíru :-)