Vážně mám jít tudy?

Byly doby, kdy bych po tak zablácené cestě nešla. Bahno na cestě by mě odradilo i ve slunečném počasí. Ale časy se mění. Život a jeho výzvy nás mění. Někdy prostě není před námi zametená cestička lemovaná voňavými květy a vzrostlými stromy poskytujícími ochranu v případě nepříznivého počasí. Často nás život postaví na zablácenou cestu plnou děr a špíny a neptá se, jestli se nám to líbí a zrovna hodí. U nás na Moravě se říká: "Tož co už včil?" A musíte jít, pokud nechcete zůstat stát.

A tak se stalo, že před pár měsíci i mě život takto postavil doprostřed podobné cesty a čekal, co udělám. Nesvítilo sluníčko a kolem mě se děly věci, které jsem nemohla nijak ovlivnit. Bála jsem se o zdraví milovaného člověka až tak, že jsem z toho sama onemocněla. Tělo bylo stále unavenější až se vyčerpalo úplně. Zjistila jsem, že už dlouho jsem jela na rezervu. Zjistila jsem, že i ta rezerva mi dlouho nevydrží. Zjistila jsem, že nastal čas vydat se na cestu za svou duší. Ale jak se tam dostat? Kudy vede cesta k vlastní duši? Říkala jsem si, že když to tedy nevím sama, jistě mi někdo dobře poradí. A tak jsem se ptala na všechny strany. Ptala jsem se všech lidí kolem sebe. A všichni něco říkali a ukazovali směr a jistě to i dobře mysleli. Přesto jsem byla pořád ztracená. To období hledání se jmenuje temná noc duše. Vlastně to není období a není to ani žádné místo, protože tady čas není. Vnější svět ustoupí stranou a téměř není slyšet. Spojení se přeruší anebo hodně často vypadává. Najednou jste sami velmi zvláštním způsobem. Přestože dál je kolem vás rodina a přátelé, i tak jste sami. Je to děsivé a paralyzující. V panice hledáte směr, pomocnou ruku, radu, cestu do světla. Výsledek je takový, že se zamotáte ještě víc ..... až dojdete do místa, kde obrazy a zvuky splývají. V tomto konkrétním místě slyšíte už jen jeden jediný zvuk a to je tlukot vlastního srdce. Ale zní velmi vystrašeně a nepravidelně. Co teď? Jít dál nebo to vzdát? Ne! Já se nevzdám. A dál už taky nejdu. V tu chvíli, přichází ODEVZDÁNÍ SE. Odevzdání se je stav, který jediný otevírá Cestu, na které již svítí světlo a naše srdce nás neomylně vede k naší duši a odtud k důvěře v proces růstu našeho vědomí, který nelze mít pod kontrolou. Nemít věci pod kontrolou znamená ohlédnout se zpátky a kolem sebe a DOVOLIT SI UVIDĚT, co bylo pouhou iluzí a domněnkou. A to je někdy pořádný šok. Což o to, hlavou si to vysvětlíme a nějak to "pobereme", jenže v následujícím kroku nás čeká příval emocí a my si tyto iluze a domněnky prostě musíme odžít a propustit je ze svého života. PŘIJETÍ a autentické prožití emocí "bez třpytek" může být náročné, ale je velmi osvobozující. A pak už jsme jen krůček od chvíle, kdy se naše nové Já vrací zpátky k sobě ve své celistvosti a my jsme ZPÁTKY V ŽIVOTĚ.