Mám všechno ...

Toto sdílení píšu tak trochu na přání. Slíbila jsem to jedné ženě, se kterou jsem se setkala. Paní Lada mi před časem napsala, že by se chtěla potkat a poznat mě. "Ale tu kinezku nechci, co děláte. Jen se chci s Vámi seznámit, protože mě to k Vám prostě táhne." No proč ne, že?

Tak jsme se na hodinku potkaly. Přišla krásná žena přibližně v mém věku a hned na začátku mi říká: "Víte Sylvi, já mám všechno, co bych si mohla přát. Nepotřebuju nic řešit. Nemám žádné problémy. Vlastně nevím, proč tu jsem, ale viděla jsem Vás u kamarádky na facebooku a chtěla jsem Vás poznat". Vyprávěla mi, že má spokojené manželství, zdravé děti a práci, která ji baví. Přes to všechno na mě působila smutně. Zeptala jsem se jí, jak tráví čas, když je sama a může třeba odpočívat. Popisovala, že někdy zavolá kamarádce a jdou na kafe. Jindy si zajde někam zacvičit nebo nakupuje. A když se jí nikam nechce, tráví hodně času na sociálních sítích. Ano, tak to dělá skoro každý. Potom chvilku mlčí a pak řekne: "Mám pocit, že mi něco chybí, ale není co, když všechno mám." Požádám ji, jestli bych ji mohla vzít za ruce a zeptat se jejího těla, přestože to původně nechtěla. Souhlasila.

A tady je odpověď jejího těla - srdce - duše:

Chybí Ti vnitřní klid. Chybíš si Ty sama. Chybí Ti ukotvení v sobě. Chybí Ti spojení s vlastní duší. Chybí Ti ta malá holčička, kterou jsi kdysi bývala. Chybí Ti být prostě Ladou alespoň na pár chvilek denně. Tato slova Ladu rozplakala. Potřebovala pár minut, než mohla promluvit. Potom mi řekla: "Ano, Sylvi, je to tak, ale víte, já jsem to nechtěla vědět, vidět, slyšet to. Mám všechno, ale nemám sebe." Chvilku jsme mlčely a nechaly doznít emoce a potom jsme se domluvily, že se Lada ozve, až se v ní toto poznání usadí. Jen jsem jí musela slíbit, že to napíšu pro jiné ženy, které to mají možná podobné jako ona. Děkuji každé statečné ženě, která se nebojí sama sebe sdílet jako inspiraci dalším lidem.